Prvopočátek vzniku prvorepublikových Národních gard (a jim příbuzných spolků) můžeme datovat do poloviny devatenáctého století, kdy dochází ke konstituci Národní gardy (úředně též Národní stráže) v rozmezí let 1848 – 1851.

Městské ozbrojené sbory měly v Praze (resp. pražských městech) tradici sahající do středověku, aktivity
městských ostrostřelců, pěchoty a granátníků však byly převážně reprezentativní. Po vypuknutí revolučních událostí v březnu 1848 je ale prezident českého gubernia hrabě Stadion a pražský purkmistr Josef Müller požádali o spolupráci při udržování veřejného pořádku. Návrh na ozbrojení měšťanů a vznik národní gardy jako prostředku pro zabezpečení klidu a ochrany majetku byl také součástí petice projednávané na schůzi ve Svatováclavských lázních 11. března 1848. Její aktéři však zamýšleli národní gardu jako uskupení širších společenských vrstev, než jaké doposud reprezentovaly privilegované městské sbory. Toto roku vrcholily snahy Čechů o vlastní sebeurčení v rámci Rakouského císařství na pozadí podobných procesů v Evropě, zejména pak revolučních procesů v Rakousku. Svatováclavský sjezd organizovaný spolkem Repeal, za přítomnosti například Františka Palackého, sepsal oficiální návrh pro vznik Národních gard, který byl předložen českému místrdržícímu Františku Antonínu Thunovi.

Pod vlivem situace ve Vídni byl 15. března 1848 vydán císařský patent potvrzující „prospěšnost“ vídeňské
národní gardy. Ten se stal právním podkladem pro zakládání národních gard v dalších městech monarchie. V řádu následujících dnů začalo docházet ke vzniku Národních gard po celém území Čech, namátkou v Litomyšli, Ústí nad Labem nebo v Plzni. V omezené míře pak na Moravě, například v Brně či Uherském Hradišti. Byla vytvořena oficiální uniforma, jejíž součástí byla stuha přes hruď v národních barvách bílé a červené. Výstroj a výzbroj gard byla obstarávána na lokální úrovni, která nebyla pro všechny jednotky sourodá. Řada gardistů se předtím sdružovala v ostrostřeleckých plucích. Důstojníci pražských měšťanských sborů na schůzce na Staroměstské radnici 26. března pak navrhli jako vrchního velitele knížete Karla II. Schwarzenberga. Ten v té době velel divizi c. k. italské armády pod velením polního maršála Radeckého při tažení v Itálii a funkci odmítl, v polovině května byl pak velitelem zvolen Josef František Lobkovic.
Pro organizaci národních gard bylo závazné nařízení ministra vnitra barona Pillersdorfa „Entwurf eines
Status über die Organisation der Nationalgarde in dem österreichischen Kaiserstaat“ (Návrh organizačních
statut pro národní gardy v Rakousku) z 8. dubna 1848. Tímto nařízením byl dne 13. dubna 1848 nejvyšším purkrabím Rudolfem Stadionem přijat prozatímní statut Národních gard.
Přesná struktura národních gard pak byla určena „Prozatímními pravidly o uspořádání národní stráže (gardy)“, vydanými Stadionovým nástupcem hrabětem Thunem dne 11. května 1848 a jejich přepracovanou verzí s názvem „Prozatímní předpisy o zřízení gardy národní“,
reagující na povstání z června 1848.

Ve vojenských záležitostech byly gardy podřízeny vrchnímu velitelství národních gard v Čechách
(prozatímním velitelem byl, jak je výše zmíněno, jmenován kníže Josef František Lobkovic), dohled nad nimi měli ovšem i představení civilních úřadů: ministerstva vnitra, gubernia, krajských a městských úřadů. Posláním národní gardy byla ochrana „konstitučního zeměvládce, záštita zemského zřízení a zákonů, zachování pokoje i pořádku v zemi, hájení samostatnosti i celosti veškerého mocnářství“. Kromě vojenského velení si měly národní gardy ustanovit správní radu zodpovědnou za civilní záležitosti a za stav výzbroje a uniformy. Výlohy na zřízení národní gardy, pakliže nebyly získány od členů, přebírala obec. Služba v národních gardách byla povinná pro muže od 19 do 50 let, s výjimkou tovaryšů, sloužících a námezdních pracovníků.

Během červnové revoluce roku 1848 po Slovanském sjezdu byl gardám vydán oficiální příkaz se nezapojovat do ozbrojených střetů revolucionářů a jednotek generála Windischkratze v Praze, jejich eventuální rychlá mobilizace, kdy by naopak mohly zasáhnout do bojů v prospěch vzbouřenců, nebyla tehdy technicky možná. V souvislosti s událostmi odstoupil Josef František Lobkovic jako velitel oddílů. Přesto některé izolované skupiny členů Národních gard v červnových dnech do Prahy přijely a do ozbrojených akcí na barikádách se zapojily, řada těchto mužů byla po potlačení povstání vystavena trestnímu stíhání. Řada bojovníků na barikádách v Praze pak na sobě měla uniformy a šatstvo s insigniemi Národní gardy.

V Praze čítala do konce března jednotná národní garda vzniklá rozšířením původních sborů 4 000 členů. Její sociální profil byl však nadále převážně konzervativní a německý. To se odrazilo i ve volbě velících
důstojníků. Vrchním velitelem Národní gardy Praha se stal Andreas Haase, dosavadní velitel pražské
5 pěchoty, a jeho zástupcem Josef Schebelka, dosavadní velitel městských ostrostřelců. Velící řečí gardy byla němčina. Jako autonomní celky vznikaly i další ozbrojené sbory, které lákaly liberálnější část pražské
veřejnosti. Byly to Akademická legie rozdělená na právnickou, lékařskou, filozofickou a technickou kohortu, hasičský sbor Pompier-Corps, Concordie jako sbor českých a německých umělců a spisovatelů a slovansky profilovaná Svornost. I tyto sbory ale uznávaly autoritu vrchního velitelství pražské národní gardy.
Od založení v březnu 1848 probíhala činnost pražské národní gardy ve spolupráci s vojenskými úřady –
městským hejtmanstvím a policejním ředitelstvím a vrchním vojenským velitelstvím. Garda se spolu s
vojskem podílela na obsazování bran a strážnic města a organizaci denních a nočních hlídek. Nadále si
zachovávala i reprezentativní význam: jednotlivé sbory se účastnily veřejných oslav a organizovaly i vlastní
společenská setkání (svěcení praporů apod.). Největším počátečním problémem pražské národní gardy se
ukázal být nedostatek šavlí, pušek a střeliva. Noví členové totiž mnohdy neměli prostředky na pořízení
vlastní zbraně. Po intervenci pražských měšťanů u purkrabího Stadiona bylo na konci března gardě vydáno 4 000 pušek.

Na základě organizačních předpisů se i pražská národní garda dělila na prapory, kterým podléhaly jednotlivé setniny. I přes snahu centrálních úřadů narušit předchozí loajalitu si svébytné postavení zachovaly jak privilegované městské sbory (ostrostřelci tvořili první, pěchota druhý a granátníci třetí prapor), tak studentské legie a Svornost. Počáteční nadšení se poměrně brzy vyčerpalo a při povinných cvičeních a hlídkách čelilo mnoho velitelů častým omluveným i neomluveným absencím. K tomu se přidávaly spory o velící řeč (velitelství pražské gardy úřadovalo v němčině, ale v některých setninách se prosadila čeština) a napětí mezi konzervativním a liberálnějším křídlem. Rozdíly v politickém přesvědčení se projevily i při svatodušních bouřích v roce 1848. Připojili se k nim především členové Svornosti, zatímco konzervativní většina se účasti na bojích snažila úplně vyhnout, byť jen pro udržení pořádku. Po porážce povstání navrhoval kníže Windischgrätz úplné odzbrojení národní gardy, ale guberniální prezident Thun i pražský purkmistr Václav Vaňka poukazovali na střídmé chování umírněných gardistů, díky čemuž se jim podařilo prosadit ponechání části zbraní. Stejně tak neuspěl ministr vnitra baron Doblhoff s požadavkem na rozpuštění všech autonomních skupin v rámci pražské národní gardy, a to i privilegovaných sborů.
Zakázána byla nakonec pouze Svornost.

Během léta 1848 došlo k doplnění členské základny na základě konskripce a stanovena byla i uniforma
národní gardy. Organizace a úřadování bylo sice stále udržováno v chodu, praktický a společenský význam gardy však postupně upadal.
Po nástupu konzervativce a rakouského centralisty Alexandera Bacha do úřadu ministra vnitra Rakouského císařství roku 1849 a začátku éry tzv. Bachova absolutismu byla existence Národních gard vyhodnocena jako potenciálně nebezpečná pro rakouskou státní moc. V případě opakování revolučního dění by nebylo možné riskovat, že se ozbrojené jednotky nepřidají na stranu českých národních separatistů.
V červnu 1851 tak český místodržitel Karel Mecséry informoval ministra Bacha, že národní gardy nevykazují téměř žádnou aktivní službu a jejich zrušení by nevzbudilo přílišný protest, pakliže budou zachovány privilegované městské sbory. Ke zrušení národních gard tak došlo bez většího ohlasu na základě císařského patentu z 22. srpna 1851 a okresním hejtmanstvím bylo oběžníkem z 12. září nařízeno dohlédnout na jejich klidné rozpuštění, odevzdání všech spisů, zbraní, praporů a bubnů.

Národní garda v období I. republiky (1919 – 1938)

Dne 24. dubna 1927 byla založena první Československá branná organizace SVAZ OZBROJENÝCH JEDNOT – SOJ a to na ustavující Valné hromadě konané v Praze. Velitelem SOJ byl na dobu tří let dle přípisu MNO ČSR ze dne 3. března 1927 č.11.383 jmenován Josef Černohorský, který byl současně velitelem Ozbrojené jednoty – OJ Praha 1. V roce 1930 a to ve dnech 15. – 17. srpna se v Plzni konala III. valná hromada SOJ , kdy po souhlasu MNO a MV byl změněn současný název OZBROJENÉ JEDNOTY na NÁRODNÍ GARDY – NG a název organizace SVAZ OZBROJENÝCH JEDNOT na SVAZ NÁRODNÍCH GARD – SNG. Tato Valná hromada byla označena jako celostátní sjezd SNG.
Národní gardy dostaly od Ministerstva národní obrany zapůjčeny starší zbraně a v případě potřeby měly plnit pomocné úlohy. V době narůstajícího ohrožení ČSR ve třicátých letech velel Národním gardám pplk. Karel Kříž, v hodnosti generála Národních gard.
Na počátku roku 1938 byly Národní gardy, Národní střelecký svaz, Československá obec střelecká a Akademická legie spojeny do Svazu národních střeleckých gard ČSR v čele s generálem Šnejdárkem, někdejším velitelem čs. sil za bojů o Těšínsko. Po obsazení Československa německými vojsky byly všechny tyto organizace rozpuštěny.

Po skončení II. světové války, v roce 1945, byl Svaz národních střeleckých gard obnoven, avšak na základě dekretu prezidenta republiky č. 125/1945 Sb. z 27. října 1945 byl spolu se Svazem československého důstojnictva, Svazem československých rotmistrů a Svazem československých záložníků sloučen do nově vzniklého Svazu brannosti, na který přešel i veškerý majetek těchto organizací.
Ani Svaz brannosti však nevydržel dlouho – komunistický převrat z února 1948 jeho další činnost znemožnil, organizace byla zrušena zákonem č. 138/1949 Sb. z 11. května 1949 a její majetek přešel na stát (vojenskou správu).